Na vlásku

Přichází tiše.
Někdy s úsměvem, který drží jen silou vůle. A přesto je slyšet.
Ten jemný třes.
Srdce na vlásku.

Za dveřmi zůstává svět – hlučný, ostrý, nelítostný.
Tady vzniká rám, prostor, který unese bolest.
Uprostřed něj začne srdce mluvit.
Ne křikem.
Spíš praskáním starých trhlin, šeptem dávných zranění,
slzami, které nechtějí být statečné.

Visí na tenkých vláknech naděje.
A přesto nespadne.
Protože někdo drží prostor.
Drží ticho.
Drží bezpečí.

A v tom rámu se srdce pomalu učí, že nemusí viset navždy.
Že může znovu růst,
být viděn, být slyšen…